Kapitola 13

Kapitola 13

Caleb běžel přes kaluže a tenisky se mu po chvíli promočily. Nezáleželo na tom kam, rozběhl se chodníkem do dlážděné ulice-

Zvuk troubení se sladil s pohybem v jeho periferním vidění. Podle instinktu vyskočil a vůz snadno překonal, jako běžec překážku.

Doskočil na zem na vzdáleném chodníku a zarazil se víc šokem než čímkoliv jiným. Někdo zakřičel a on si na okamžik pomyslel, jestli by neměl přestat...

"Ne. Utíkej."

Běžel. Nebo možná běželi, už si ani nebyl jistý. Každý náraz nohou proti chodníku byl jasný tak, jak tomu nikdy předtím nebylo, doprovázený skvělým pocitem pružných svalů a proudění krve v žilách. Chladný vzduch zimního dne naplnil jeho plíce a přinesl mu všechny vůně města: výfukové plyny, smažené krevety, odpadky, rozklad bažiny a slané moře.

Proběhl úzkými uličkami, dál od oceánu a lidí. Všechny domy byly postaveny bokem na ulici, ve skupinách po dvou, naproti sobě přes dlouhé nádvoří. Nikdy nebyl atletický typ. Nyní se poprvé cítil dokonale v souladu se svým vlastním tělem, každý nerv živý jako nikdy předtím. Skočil na vysokou zahradní zeď, skočil na balkon domu a bez přestávky se vrhl na střechu.

Běžel po střeše a tašky pod jeho nohama skřípaly. Mezi touto střechou a tou další byla dobrá patnáctimetrová mezera, ale nezpomalil, neváhal, adrenalin mu proudil tělem a nadšený výkřik vyšel přes jeho rty, když snadno překonal mezeru.

"Ano."

Nedokázal sledovat, jak daleko běželi, skákali ze střechy na střechu, rychle a jistě jako nějaká kočka z džungle. Nemyslel si, že by někdo zahlédl víc, než jen rozmazaný stín, který zmizel v rostoucí tmě.

Nakonec doskočili na kostel, jehož křišťálově zbarvená okna zářila v západu slunce. Jeho věž byla nejvyšším bodem v oblasti, a on na ni vyšplhal kolem hodin do klenutého prostoru, který kdysi držel zvony a nyní neobsahoval nic jiného než prach a pavouky.

Caleb se z vysoké vyhlídky podíval přes bloky oddělující kostel od moře.

Mlha se odvalila, ale roztrhaná mračna způsobila, že západ slunce jakoby zapálil oblohu. Jeho nesčetné barvy se odrážely ve zvlněných vlnách oceánu a proměňovaly je ve zvláštní odstín ani růžový ani bronzový, ale něco mezi tím. Vlhký vítr byl cítit po soli a rozkladu, jako by Atlantik natáhl ruku, aby pohladil jeho tvář. V dálce Caleb dokázal rozeznat Fort Sumter, tmavou skvrnu na vznášejících se vlnách.

Neměl být schopen na takovou vzdálenost vidět tak podrobně, ale nestaral se o to. Bylo to krásné. Všechno bylo nádherné, brilantní západ slunce, světla města dole, stoupající oceán.. Tolik malých věcí, které považoval za samozřejmost, nikdy neviděl jejich krásu, nikdy neochutnal tuhle prostou radost.

"Tohle děláš ty?" zeptal se tiše, protože musel vědět.

Gray byl s ním, jako druhé já, tak blízko, jak jen mohli být, a stále to byly dvě oddělené věci. Dobře, ne démon. Drákul? Drákulova radost se mu rozlila tělem jako různé odstíny prolínající se v akvarel.

"Tohle... není jako moje předchozí existence. Pocity. Emoce. Nikdy jsem to nevnímal."

Calebova ústa se nedobrovolně usmála.

"Ani já to nikdy dřív takhle nevnímal."

"Jak je to možné?"

"Změnil jsi mě."

Zašeptal, i když to nijak neovlivnilo to, aby to Gray zaslechl.

"Všechno je tak ostré. Tak přirozené."

"Ano. Ale pouze barvy. Vůně, to je tvoje."

Bože. Bylo možné, že něco dobrého vyšlo z posedlosti? Nebo to byla nějaká vzpomínka dřívější Grayovi oběti?

"Myslíš?" zeptal se Gray.

"Opravdu to nevíš?"

"Jak bych měl? Nikdy předtím jsem tohle nedělal."

Neochota, zabarvená hanbou.

"Možná jsem to špatně odhadl. Možná je na tomto světě víc než lov a krmení."

Hmmm...

Věděl, že ho Gray mění. Bylo pro něj možné změnit Graye?

Vítr mírně změnil směr a mořský vánek ztěžkl, poskvrněný něčím jako hnijícím masem a smrtí.

Calebův žaludek se reflexivně sevřel, i když mu trvalo minutu, než rozeznal příčinu.

Necítil odpor, ale hlad.

Protože zápach ve větru byl dobrý.

Vonělo to jako jídlo.

"Démon."

John zanechal na dláždění stopy pneumatik. Vystřelil z auta a do levačky vzal athame pro případ, že by se musel hned bránit.

Doufal, že ho potřebovat nebude. Že je to jen nějaký hloupý a banální důvod, proč byla bariéra přerušena. Ne proto, že John udělal chybu a věřil Grayovi.

Ne proto, že se chtěl Drákul někde nakrmit.

Dveře byly mírně pootevřené. John je opatrně otevřel, a pak vešel dovnitř, athame držel připravený a na rtech zaklínadlo.

Byt byl prázdný, okamžitě to poznal z nepřítomnosti Grayovy energie. Vzduch byl cítit rozlitým alkoholem a střepy z rozbité lahve ginu se leskly na podlaze obývacího pokoje. Špinavá zeď ukazovala, kde se rozbila. Na kuchyňském pultu smutně stála prázdná láhev vodky.

Sakra. Co se tu stalo? Opil se Caleb a rozhodl se utéct? Ačkoli s téměř dvěma lahvemi v sobě, jak daleko mohl jít?

Sakra, možná zemřel na otravu alkoholem a Gray šťastně utekl se svou mrtvolou, zpět k občerstvení se démony.

Ať se stalo cokoli, John to musel ohlásit Kaniyar. Musí zahájit lov, protože kdyby se něco posralo, kdyby Gray někoho napadl... dobře, žádné riziko utajení nestojí za to riziko.

Dveře za ním se otevřely. John se otočil, ostří jeho athame zajiskřilo modře v přítomnosti éterické energie.

Známé energie a on se uvolnil chvilku předtím, než jeho oči zaregistrovaly, kdo vešel. Vlastně se zachoval úplně hloupě. Neměl by důvěřovat někomu, koho právě potkal, z nichž jeden ani nebyl člověk.

Caleb - a byl to Caleb, navzdory víření síly, která se chvěla ve vzduchu kolem něj – se na něj usmál. Dlouhé vlasy měl z copu, rozcuchané a zmítané větrem. Jeho oblečení bylo vlhké od deště, ale jeho obličej byl stažený vzrušením. Jiskry na athame se odrazily v jeho očích.

"Démon - NHE - ať už to kurva, chceš nazvat jakkoliv - je pořád tady!" řekl Caleb, než John mohl promluvit.

Vešel do bytu a zavřel za sebou dveře.

"Nemohli jsme to najít, ale cítili jsme to. Je to stále ve městě."

"Počkej chvilku," John odložil svůj athame a druhou rukou zpomalil Caleba.

"Co se tady k čertu stalo? Proč jsi opustil byt? “

Calebovy oči padly na rozbité sklo a on sebou trhl. Energie vibrující v Johnových nervech pomalu ustoupila, jako když se šnek zatahuje do své ulity.

"Omlouvám se za ten nepořádek. Byl jsem rozrušený. Je mi to líto. Začal jsem pít, až na to, že se už nemohu opít. Stejně jako už nepotřebuji brýle."

John se zamračil.

"Některé NHE urychlují hojení, ale obvykle se projeví až poté, co plně převezmou tělo hostitele."

"No, myslím, že mám jen kurva štěstí. Gray se na mě zlobil. Už mě nebaví bojovat s hlasem v hlavě. Musel jsem se dostat z tohoto zatraceného domu, chápeš? Prostě... pryč. Cítil jsem se v pasti."

"Chápu. Rozumím ti. Ale nemohl jsi prostě jen tak odejít."

"Kvůli bariéře, jistě. Ale očividně jsem to udělal, takže - “

"Zmlkni a poslouchej mě!"

Calebova rty se změnily v tenkou čáru.

"Dobře. Do toho, agente Starkweathere."

John se uklidnil a snažil se myslet. Caleb mu nedůvěřoval a pravděpodobně to nikomu nepomůže. "Už tak pro tebe dělám výjimky, rozumíš? Pokud jen tak utečeš, pokud si Kaniyar pomyslí, že ti nemůžeme věřit, nebude váhat. Vyhlásí pátrání, a až tě najdou, už nebudou žádné další pokusy o exorcismus se svíčkami a kruhy. Budou to stříbrné střely a světelné granáty. A já nebudu moct udělat nic, abych tě ochránil.“