| Yukikomi napsal | |
| Yaoi |
Slovo Peg:
Je tu druhá kapitola, kdy Caleb zjišťuje, že spojit se s Melanií byla ta největší pitomost jakou udělal.
Calebovy dlaně byly zpocené a klouzaly mu v nich zbraně. Měl štěstí, že ani jednu zatím neupustil. Každý sval se napjal, jeho srdce splašeně tlouklo a čím dál víc vstupovali do domu, tím víc si uvědomoval, jakou chybu nejspíš udělal.
Za prvé, dům je pravděpodobně zabije dřív, než najdou démona. Jen aby se dostali ke dveřím, museli se proplést pod zrezivělou zříceninou spirálového železného schodiště. Schodiště kdysi propojovalo přízemí a druhé podlaží s verandou, než spadlo do strany a většinu verandy vzalo s sebou. Roky vlhkého počasí zkroutily hlavní dveře, které se stěží vešly do futer. Nicméně ten démon se dovnitř dostal, pokud tedy už nebyl zase pryč.
Naštěstí linebacker dokázal svým ramenem dveře lehce otevřít.
Aspoň podlaha uvnitř byla ušetřena toho nejhoršího. Vzduch byl plný plísně a hnijících krys. Tapety visely ve velkých pruzích ze zdí, ale ani přes sluneční světlo pronikající dovnitř skrz špinavá okna nedokázal určit originální vzor pod tapetami. Pavučiny zdobily vysoké stropy a třásly se ve větru, který foukal mezerami ve stěnách.
"Podívejte se. Ghoul," řekla Karen a posvítila baterkou do rohu místnosti.
Calebovo srdce se zastavilo při pohledu na bytost ležící v prachu poblíž jedné zdi. Jeho psovitý čenich byl plný příliš ostrých zubů a zkroucené ruce měly ostré drápy, aby si jimi mohli vykopat hroby.
Je těžké uvěřit, že kdysi to byl člověk.
"Je to mrtvé už nějakou chvíli," řekl Caleb, pyšný na to, že se jeho hlas neroztřásl.
Karen si znechuceně odfrkla.
"Hnijí rychleji než normální mrtvoly," vysvětlila Melanie.
"Démoni, myslím. Jestli tu vůbec něco bylo, nebylo to tady dlouho."
"Ach."
Výborně, jeho pokus dokázat, že něco ví, se minul účinkem, místo toho se mu podařilo znít jako idiot.
"Co to teda zabilo?"
Karen pokrčila rameny.
"Koho to zajímá? Jdeme dál. "
Objevili další tři ghouly rozptýlené po schodišti. Žili ve smečkách, nebo tak to Caleb vždycky slyšel. A přestože Karen vypadala odhodlaně, když pokrčila rameny, zahlédl ostatní, kteří si vyměnili znepokojené pohledy.
"Myslíš, že to byl ten démon?" zeptal se Melanie tiše, když prošli tím, co kdysi bývalo oblíbenou jídelnou. Lustr spadl na podlahu v pokroucené hromadě kovů a drátků a přinutil je, aby si kolem nich pečlivě vybírali cestu.
Zavrtěla hlavou.
"Agenti pekla se vzájemně nezabíjí."
Caleb se kousl do rtu. To by mohlo být nebezpečné, pokud Melanie skutečně věřila všem
těm fundamentalistickým kecům.
"Myslel jsem, že... myslím, že nejsou opravdu původci ďábla. Tak to lidé vysvětlili před nástupem vědy, ne?"
"Největším triumfem Satana bylo přesvědčit lidi, že neexistuje."
Co se s Melanií stalo v těch letech, co se provdala za Bena? Nikdy předtím takhle nemluvila. Jistě to nebyl její výmysl. Neřekl by mu Ben něco během jednoho z jejich stále častěji ubývajících telefonátů, kdyby se věci změnily?
Moc se nestýkali, ale přinejmenším to byla stejně jako Calebova i Benova vina. Byl zaneprázdněn sebou samým a snažil se vyrovnat s touhou po uznání a potřebou zůstat skrytý. Podařilo se mu udržet své schopnosti skryté od doby, kdy byl dospívajícím, a nemohl riskovat, že by se to teď změnilo.
Nyní nebyl čas nebo místo pro argumenty o náboženství.
"Tak co je zabilo? Více lidí jako tvoji přátelé tady? Skupina Spec by je takhle ležet nenechala."
"Nevím. Teď se uklidni a soustřeď se na misi."
V prvním patře nebylo nic, kromě mrtvých ghoulů. Dave je zavedl až do druhého patra.
Podlaha tady byla mnohem víc zničená a sténala pod každým krokem. Caleb se otřásl po každém zvuku. Někde poblíž byl démon, který by je všechny zabil, kdyby dostal šanci. Pokud se vyřádil na smečce ghoulů, bylo to ještě nebezpečnější, než si myslel. Co kdyby je teď pozoroval?
"Tady!" zavolal Dave potichu a naléhavě.
Caleb sevřel špinavé dřevo a nasměroval baterku na podlahu před sebou. Řada kroků udělala přes prach průsvitnou stopu, s hladkou podrážkou, jako ty, které nosil Ben.
Stopy vedly ke konci sálu, kde otevřené dveře odkryly strmé, úzké schody do podkroví.
"Není tu moc prostoru pro manévrování," řekla Karen a Caleb zjistil, že by raději slyšel její posměšky než starosti v hlase.
Dave šel první a odklízel cestu, zatímco zbytek ho opatrně následoval, dokud všichni nevyšli strmé schody. Pozdní odpolední sluneční světlo, které protékalo skrz rozbitou díru ve střeše, odkrylo dlouhou a úzkou rozlohu podkroví.
Rozbitá prkna, hnilobný nábytek a další nepotřebné věci tvořili z místnosti bludiště a Calebovy se zježily vlasy na zátylku.
Něco bylo špatně.
Automaticky se otočil a pohlédl ke schodům. Dveře, kterými právě prošli, nebyly prázdné.
Stál tam muž a pozoroval je. Bylo nemožné určit jeho rysy v tlumeném světle. Nebylo vidět nic víc než šedé vlasy a tvar obličeje, stín drahého obleku, tolik nepatřičného uprostřed rozkládající se budovy.
Caleb otevřel ústa, aby zakřičel, ale byl přerušen pádem staré šatní skříně, která se sesunula v obrovském oblaku prachu.
Něco vyrazilo ze šatníku, rychlé a tmavé jako stín. Do jednoho z otvorů ve střeše se vnořil paprsek nudného slunečního světla, který osvětlil jeho obličej. Bílý a bez krve, ale se stále lidskými rysy, které ukazovaly známou tvář.
Ale ty oči...
Byly černé jako olejové skvrny, bez bělma nebo duhovky. Něco v jejich hlubinách se chvělo, jako vzdálený blesk na nekonečném obzoru.
Démon v Benově těle se na okamžik zastavil, mírně naklonil hlavu a otřásl se. Jeho rty se nakrčily a odhalily záblesk bílých tesáků.
Zuřivost na Caleba zaútočila jako nákladní vlak narážející do hrudníku a zapomněl na tajemnou postavu ve dveřích. Tahle věc měla tvář jeho bratra, ale nebyl to Ben.
S nesouvislým výkřikem se rozběhl, zvedl sekeru a nůž. Melanie vykřikla jeho jméno a Dave křičel, aby se uklidnil, ale on nesnesl, aby toto znesvěcení pokračovalo byť jen další sekundu.
Démon se plynule otočil, a přiblížil se tak rychle, že si Caleb ani nestačil uvědomit, jakou hloupost udělal.
Jenže démon si ho nevšímal. Proběhl kolem něho, jako by tam ani nebyl, jako by nebyl nic víc než kus rozpadajícího se nábytku, kterého bylo všude kolem spousta.
Calebova sekera se setkala jen s prázdným vzduchem. Jeho tenisky sklouzly po prašných deskách, když se snažil zastavit. Ozvalo se hlasité zapraskání a noha se propadla skrz zničená prkna. Z jeho hrdla vyrazil překvapený výkřik, když se propadl podlahou. Pak klesal a prolétával v dešti shnilého dřeva, s Melaniiným výkřikem v uších.
Jeho ruce a nohy se bláznivě míhaly ve vzduchu, ale nebylo nic, čeho by se chytil, když se země rozhodla, že mu půjde naproti.
Bolest na ramenou a zádech, když pocítil, že znovu naráží na dřevo, které svou vahou rozbíjel. Poslední zvuk, který zaslechl, bylo křupnutí kostí, když jeho tělo dopadlo na zem poté, co proletěl i dřevěnou podlahou v přízemí.
Vůně démona byla silná, ale smrtelníci mu zablokovali cestu. Poslouží mu? Možná. Tohle už několikrát viděl, i když nepochopil, proč takhle jednají. Chtějí se stát jeho kořistí?
Na tom nezáleží. Vyhnul se jednomu z nich. Záblesk paměti odhalí pocity těla, se kterým splynul. Bratr. Rodina. Jedna z věcí, kterou smrtelníci buď milují, nebo nenávidí svým zvláštním způsobem.
Nepovažuje to za hrozbu. Ignoruje to, stejně jako o chvíli později ignoruje zvuk rozbitého dřeva.
Další běží proti němu a křičí jeho jméno. Zbytek se k němu přidává a on z nich cítí podrážděnost. Kulky se zaryjí do jeho vypůjčeného těla, stříbro ho popálí, když pronikne až k němu. Mačeta se mu zasekne do paže a nechá ji viset na cáru masa a kůže.
Bylo to víc než nepříjemné.
Odkopl smrtelníka stranou, urval zbývající maso, které drželo ruku, a pak se i s tělem, které ovládl, rozeběhl ke vchodu. Ale hnusná budova ho zradila. Jedna noha se mu propadla do podlahy, a on tak ztratil svůj náskok a smrtelníci ho znovu doběhli.
Rozehnal se drápy a jednoho z nich zasáhl. Nebyla to smrtelná rána, přesto smrtelník bolestivě vykřikl, chytl se za ránu a odklopýtal z cesty. Před ním zůstali tři, ale to znamenalo, že někde musí být ještě jeden.
Mačeta se mu zarazila do zadní části krku a on uslyšel praskání kostí. Ne! Jeho kořist uteče! On musí...
Síla úderu oddělila hlavu od těla a ta se zaduněním dopadla na špinavou podlahu.
V okamžiku se z něj stala beztvará věc, nucena opustit neobyvatelné tělo.
Pak se kolem něj všechno stáhlo a jediná prázdná skořápka ho přitahovala jako můra světlo. Je to tak jako pokaždé...
Něco se přesune dovnitř jeho hrudi a vesmír exploduje.
Věřil, že už zná povahu bolesti, z mrzutých vzpomínek mrtvých, jejichž těla si vzal, z drobných chladných nervů, když nože nebo kulky zasáhnou vypůjčené maso.
Mýlil se.
Nejedná se o slabé nepohodlí, ale o čistou, zuřivou agonii. Kosti se brousí navzájem, když se vrací zpátky do hrudníku. Konce žeber se zachycují na místě, následují obratle a páteř se vyrovnává, když se maso a kosti vrátí zpátky na své místo.
Léčil se... ale mrtvá těla se nehojí, tak jak se to mohlo stát?
Bože, co se to děje?
V hlavě je hlas a nový pocit, který nikdy předtím neznal, kromě vzpomínek na tělo, které nosil: panika.
Něco je špatně, strašně špatně. Zabije ho ten démon?
Je to ve mně! Ta věc co zavraždila Bena je teď uvnitř mě! Bože, ne, vypadni!
Strach ztěžuje dýchání, i když nepotřebuje dýchat, a něco se mu tlačí na hruď.
Ten útok, musí to zastavit, zastavit, zastavit, zastavit!
Pohlédl na bledý obličej, který se nad ním skláněl a vykřikl hrůzou a strachem, když se jeho tesáky zaryly do paže toho člověka.
Ne, ne Melanie, neubližuj jí, udělám cokoliv, co chceš, ale přestaň, přestaň, přestaň!
Do úst se dostala krev. Jenom krev. Žádná stopa démonické energie, žádná stopa po jídle, které by vyplivl.
Démon už sotva dokáže něco cítit, ale teď už existují i další vůně, které si doteď ani neuvědomoval, že existují - vyčerpání, krev, strach.
A přesto ten hlas křičí v jeho hlavě a způsobuje mu bolest v hrudi.
Ten rytmus živého srdce.
Zatím nebyly vložený žádné příspěvky