Kapitola 18

Caleb zpomalil, když se blížili ke skrýši.
Běželi celou cestu. I kdyby nezanechal adresu v hlasovce, Starkweather by je mohl sledovat jen podle narušení provozu.
Dům byl majestátní starý zámek, otočený na stranu k ulici, se zděnou zahradou vpředu. Měl typický horní a dolní balkon, s točitým železným schodištěm vedoucím z balkonu v prvním patře do druhého patra. V zahradě tiše hučela fontána a ptáci zpívali v hustých živých plotech.
Démonův zápach kožešiny a staré krve vytvořil stezku od obrubníku k zahradní bráně. Přišli příliš pozdě.
Caleb prošel odemknutou bránou do zahrady. Ozdobné dubové dveře byly otevřené.
Nevěděl, co dalšího dělat, proto šel po schodech nahoru. Podlaha pod jeho váhou skřípala, když přešel ke dveřím a vstoupil dovnitř.
Dveře na obou stranách ukazovaly jídelní a obývací pokoj, oba opuštěné. Přímo před ním se do druhého patra točilo schodiště.
Vzduch byl hustý démonovým pachem. Caleb chtěl roubík, ale Grayův hlad mu místo toho hnal sliny do úst.
"Melanie?" zavolal do těžkého ticha domu.
Nad ním zaskřípala prkna a o chvilku později se objevila Melanie. 
Vydechl úlevou, kterou cítil. 
"Pospěš si! Musíme se odsud dostat!"
"Pojď sem," zavolala a její hlas se zachvěl, "musím ti něco ukázat."
Zabila démona?
"Ne." Drákul se v něm otočil. "Je pořád tady." 
Hlad mu protáhl zuby na tesáky.
Ne. Nemůžeme vyděsit Melanii, sakra!
Caleb rychle vyběhl schody. 
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
Když se přiblížil, ustoupila a záblesk strachu v jejích očích ho zastavil pár kroků pod ní. 
"Melanie?"
Dveře v horní části schodiště se pomalu otevřely a z nich vyšla postava.
Muž byl starší, šedé vlasy pečlivě upravené, jeho oblek byl drahý. Když se jeho oči zahleděly na Caleba, usmál se.
Sakra. Znal toho chlapa. Zapomněl na něj, díky všemu tomu umírání a posedlosti, které následovalo, ale tento muž stál ve stínu opuštěného domu.
"On je jídlo!" 
Gray se mu svíjel pod kůží, snažil se dostat ven, a Caleb pod náporem zavrávoral, když si uvědomil, co tím Gray myslí.
Našli démona.
"Melanie, rychle, vypadni odtud!" vykřikl Caleb, i když bojoval o kontrolu.
"Vidíš, Melanie?" zeptal se démon. "Byl překonán zlem. Caleb je pryč."
Přikývla a tvář měla mokrou slzami. 
"Měl jsi pravdu, Lelande. Nikdy jsem neměla pochybovat."
"Běž pryč od něj!" Bože, jak ji přiměje pochopit? "Melanie, běž, on je démon! Zabil Bena!"
Zavrtěla hlavou. 
"Nemůžeš mě oklamat svými lži," řekla a její hlas se třásl. 
Zvedla zbraň, kterou držela ukrytou za zády.
Caleb ztuhl a civěl do černé hlavně namířené přímo na něj. Tohle nemůže být pravda. Tohle byla noční můra. 
"Melanie, ne. Prosím, nedělej to. Stále jsem to já, přísahám."
Slzy jí stekly po obličeji, když oběma rukama sevřela zbraň. 
"Ne nejsi. Jsi jen monstrum, které musím zabít."
Pak vyprázdnila všech šest kulek do jeho hrudi.
Gray už toho měl dost.
Bolest je obrovská a všeobjímající, stejně jako všechno v tomto živém těle. Chuť a vůně krve se jim dostala přes rty z roztržených plic. Rozlámané kosti a potrhané maso je ochromilo, když padali zpátky ze schodů, dokud nedopadli na podlahu v agónii bolesti.
A přesto zrada smrtelné ženy bolí víc než všechno ostatní dohromady, Calebův šok a hrůza v jejich hlavě, zarmoucený výkřik.
Tak a Dost.
Žena pláče, trýznivě vzlyká, jako by snad cítila lítost. Nebo možná jen truchlí nad Calebem, kterého předtím znala, nad tím, kterého přivedla do opuštěného domu.
Když se Gray zvedne na kolena, padá s výkřikem a znovu se pokouší nabít zbraň.
Rozbitá žebra skočí zpět na místo a dávají plícím prostor, aby znovu expandovaly, jakmile se v nich absorbuje krev. Díra v srdci se uzavřela a jeho rytmus se vrátil zpět na své místo. Některé z úlomků střel uvolní otvory v košili, zbytek vykašle.
Vstává na nohy. Žena couvá dozadu, oči doširoka rozevřené, ale nepředstavuje žádnou hrozbu.
Démon stojí v hale za ní, šok na tváři. Možná si opravdu neuvědomil povahu svého lovce. Možná věřil, že ho ten křehký štít smrtelníků zastaví, zničí ho nebo ho alespoň přinutí přesunout se do jiného těla a koupí si tak čas na útěk.
Teď to pochopí. Jeho oči zblednou. 
"K čertu s tebou!"
Kosti a vazy hlasitě praskají a unikne mu zvuk bolesti, když reformuje své ukradené tělo, čelisti se protáhnou do tlamy, prodlouží se paže, proporce prstů a nohou se mění, boty a oblečení se trhá pod nárůstem svalstva. Celou kůži mu pokryje matná nahnědlá kožešina, hrubá a slepená. Nehty se stávají drápy, zuby se mění na řadu tesáků. Jeho vůně zesiluje, chutná.
Smrtelnice znovu vykřikne. Hodí prázdnou zbraň na vlkodlaka. Zavrčí a na moment ho to rozptýlí.
Gray toho využije, jeho vlastní tesáky jsou ostré a připravené. V poslední chvíli se však vlkodlak otočí, drápy jedné ruky trhají košili a roztrhnou hrudník skoro na kost. Gray padá zpět, pulz éterické energie uzavře rány a oba kolem sebe navzájem obezřetně krouží.
Boj pokračuje.
* * *
John rozrazil přední dveře, zbraň i Athame připravené, se Seanem v patách. Slyšeli ženský výkřik cestou ke dveřím, ale nebyl čas na jemnost, ani čas na nic jiného, ​​než jednat a doufat, že nepřišli příliš pozdě.
Dorazili ve chvíli, kdy viděli, jak dvě postavy, které se navzájem propletly, právě prorazily zábradlí schodiště. Zaklesnuté do sebe jako dvojice bojových koček spadly do prvního patra v dešti rozbitého dřeva.
Když dopadli, Gray byl dole. Lycanthrop odskočil dozadu, sliny a krev mu tekly ze zubů. John na nic nečekal, jen upustil athame, aby pevně uchopil Glock a vystřelil stříbrné kulky do hrudníku lycanthropa.
Odpovědí mu bylo vyděšené bolestivé vytí, a pak vlkodlak přeletěl přes místnost a narazil do zdi, když ho Gray odkopl. Náraz zanechal hluboký kráter v omítce. O sekundu později byl Gray na nohou a pohyboval se k němu rychleji, než by obyčejný člověk zvládl.
Bouře éterické energie Johnovi sebrala dech. Grayovy oči byly černé jako ropné skvrny a jeho vlasy praskaly v nepokojném větru a kroutili se jako Medúsiny hadi. Temná mlha z něj, vypařila vzduch a zaplnil ho zápach ozonu, když tlak v místnosti klesl. 
Lycanthrop se přikrčil a zavrčel, než se vrhl na Graye. Krev stříkala, drápy otevírající rány v těle, z nichž každá se zhojila rychleji, než utrpěl další. John zběsile zaklel a snažil se dostat do dobrého úhlu, aby mohl střílet, ale byli příliš blízko u sebe.
"Do prdele!" zařval Sean a zvedl zbraň.
"Nestřílej! Zasáhneš Graye!" zakřičel John, aby přerušil rozzlobené vytí lycanthropa.
"Sakra, Johne, už to není člověk! Caleb je pryč! “
"Ne," riskoval, ale popadl Seana za paži a stáhl mu ji dolů, "věř mi, Seane."
Seanovy oči se rozšířily. Popadl Johna a násilně ho strhl stranou, právě když Gray proletěl prostorem, který zabírali. Drákula narazil do zrcadla, padl na zem v krupobití stříbřitých střepů a zůstal nehybně ležet.
Johnovo srdce vynechalo jeden úder. Začal se otáčet, ale lycanthrop byl příliš rychlý a on nestačil zareagovat, když ho silná rána poslala mezi židle. Jeho pistole dopadla na zem a sklouzla pryč.
John zamrkal a snažil se, aby jeho omámený mozek fungoval. Lycanthrop se nad ním sklonil, jeho páchnoucí dech ho polechtal na tváři, když se připravil se do něj zakousnout. Pokusil se vstát, pohnout se, ale měl pocit, že se nedokáže ani nadechnout. Mohl jen sledovat, jak se smrt blíží-
"Nech ho být," zavrčel burácivý hlas.