Kapitola 19

Grayovy drápy se zasekly do masa na vlkodlakových ramenou a odtáhly ho dál od kořisti.
Nikdy se nestaral o smrtelné oběti démona. Ale tentokrát to udělá.
Démon, překvapený situací se snažil bránit, ale Gray měl výhodu. 
Nedokázal zasáhnout nic než Grayova stehna, zatímco on ho lehce srazil na kolena, vytáhl drápy z vlkodlakova ramene, a pak mu rychlým pohybem zlomil vaz.
O okamžik později se jeho tesáky zabořily do kůže na krku. Do úst mu vtekl skutečný pramen krve a poprvé, co se ocitl v živém těle, se mohl nakrmit.
Bylo to příjemné. Nic, jako doposud před tím.
Tohle... to je extáze.
Krev je bohatá, naplněná éterickou silou a vypije ji téměř v deliriu potěšení. Chuť, pocit, i naprostá fyzičnost činu ho donutí zasténat a on si démona na sebe víc přitiskne, jak chce víc. 
Pak už nic není, démonická podstata byla pohlcena. Zůstává už jen rychle sesychající slupka, která se začíná rozpadat, jako by smrtelné tělo zemřelo v den, kdy si ho démon vzal.
S lítostí ho upustí a přeje si, aby toho bylo víc. Nikdy to tak neprožíval-
Bolest ho sevře, když pocítí chlad na zádech.
S řevem se otočí a odhodí smrtelnou ženu stranou. Využila jeho rozptýlení, přikradla se za něj a do jedné jeho ledviny zabořila nůž. Vytrhne zbraň, rána se už zaceluje a odhodí ho stranou.
Toto zranění není nic. Mnohem horší je to, které způsobila svou zradou. Zranila Caleba a Gray ho musí chránit. Kňučí hrůzou, pokouší se odplazit, ale on ji následuje.
Jednou ochutnal její krev. Nebylo to jídlo, ale mělo to určitou sladkost, kterou v té době neocenil.
Vzpomínka na extázi se mu zakroutí v břiše. Dala by mu smrtelná krev stejné potěšení?
"Ne! Ach bože, přestaň, je to Melanie, přestaň! “
Caleb si to nepřeje. Ale Caleb nechce mnoho věcí, které Gray dělá.
Smrtelná žena teď pláče. Poražená, stočená do klubíčka u jeho nohou. Snadná kořist.
S posledním zavrčením jejím směrem se Gray uvolní a schová zpátky.
* * *
Johnův prst se dotkl spouště. Všechno se stalo tak rychle, a teď se Gray stal násilným jako každý jiný NHE. Stál nad tou krčící se ženou a John musel střílet. Musel. Musel ji chránit před Grayem.
Ale jeho prst jakoby zamrzl, nervy mezi mozkem a rukou nespolupracovaly. Poprvé v životě se nemohl přimět, aby jednal.
Když Gray upřeně hleděl na Melanii, zahlédl záblesk naprostého pohrdání. Pak pocit síly a vůně ozónu zmizely. Grayovy vlasy se svezly po ramenou a o chvíli později byly jeho oči opět lidské.
Caleb dopadl na kolena a rukama si zakryl ústa. Jeho tmavé oči byly rozšířené, když zíral na sténající Melanii.
„Johne?“ zeptal se Sean napjatě.
"Jsem v pohodě," nevěděl přesně, co se stalo... ale možná na detailech v tuto chvíli nezáleželo, "zavolej Kaniyar a řekni, že paní Jansenová potřebuje pomoc."
John ignoroval vzlykající ženu a přešel ke Calebovi. Když se Sean nedíval, klekl si před Caleba.
"Calebe? Jsi v pořádku?"
Caleb omámeně zamžoural skrz slzy a veškerý jeho zarytý vzdor zmizel. 
"J-Johne?"
"Jo." 
Doufal, že Caleba uslyší použít jeho křestní jméno... ale ne takhle. Ne tak zoufale.
John položil ruku na Calebovo rameno. 
"Bude to v pořádku."
"N-Ne," Caleb křečově polkl, "nemyslím si, že bude."
Znělo to tak ztraceně, že to zlomilo Johnovo srdce. I když to nebylo úplně profesionální, John ovinul paže kolem Caleba.
Napůl očekával, že ho Caleb odstrčí. Místo toho druhý muž přitiskl obličej do Johnova ramene, objal ho a v ruce sevřel jeho kabát, jakoby ho už nikdy nechtěl pustit.
"Ššš," zamumlal John a hladil ty hedvábné černé vlasy. 
"Držím tě. Nechci tě pustit."
„Johne?“ zeptal se Sean nejistě, "Kaniyar je na cestě s týmem. Co bychom měli dělat s paní Jansenovou?"
Jaká byla její role v tom všem? 
"Zadržte ji kvůli výslechu," řekl John, "je členkou Pěsti."
"Chápu. Přečtu jí práva."
"Díky." 
Měl by zůstat a podat Kaniyaře zprávu. Ale kdyby to udělal, Caleb by byl podroben výslechu a vzhledem k tomu, jak se třese, John věděl, že by to nemusel zvládnout.
Seru na to. Kaniyar chtěla, aby John porušil pravidla. Tak teď musí nést následky. 
"Beru Caleba zpátky do bytu. Řekni šéfové, že ji v pondělí podám zprávu."
"Johne -" začal Sean.
John po Seanovi hodil tvrdý pohled.
"Právě zastavil vraha. Myslím, že si trochu polepšil, ne? “
Seanova ústa se stáhla... ale neochotně přikývl. 
"To jo. Nejspíš."
John vstal a přitáhl Caleba k sobě. 
"No tak. Pojďme domů."
* * *
Caleb se stále chvěl, když vešel do známého bytu.
Všechno bylo… jako ve snu. Úplně neskutečné, od dřevěných podlah, přes gauč, až po muže, který zamykal dveře za nimi. Nic nebylo skutečné, až na Melanii, jejíž tvář se zkroutila hrůzou, zatímco se k ní blížil. Chtěl ji ochutnat. Chtěl-
Starkweather si stoupl před něj.
Ne, ne Starkweather. John.
John možná mohl být členem SPECTRu, mohl se zachovat jinak, ale nezachoval.
Byl tam, když se všechno ostatní na světě rozpadlo. Jemně sevřel Calebovy paže, horké prsty proti chladné kůži. 
"Hej. Mluv se mnou."
Mluvit. Jasně. Caleb neřekl ani slovo celou cestu zpět. 
"Nedokážu to," zašeptal tichým hlasem, "já jen ... ."
Ruce na pažích se napjaly. Právě teď to byly jediné skutečné věci na světě, Caleb zavřel oči a soustředil se na jednoduchý lidský pocit.
"Co nedokážeš?" zeptal se John.
"Tohle! Jen tak to... přejít. Nechápeš to? Melanie mě tam zavolala, aby mě zabila. Poslední rodina, kterou mám, a ona si myslela, že musím zemřít. A já... na chvíli jsem chtěl nechat Graye aby jí ublížil. Aby zaplatila."
Vzlykl. 
"Měla pravdu. Jsem netvor."
John sevřel Calebovu čelist a zvedl mu hlavu.
"Ne," řekl John tiše a v jeho modrých očích se odrážela jistota, "nejsi." 
Naklonil se a přitiskl své rty na Calebovy.
Polibek to byl jemný, něžný, opatrný. Calebovo srdce se rychle rozbušilo, ale místo toho, aby Johna odstrčil, prohloubil polibek a změnil ho ve vášnivý.
A John mu odpověděl.
Pohladil Calebovy paže a natlačil tvrdou délku své erekce na Calebovo stehno. Ach bože, bylo to tak dobré, až se mu chtělo napůl plakat úlevou a touhou.
"Calebe," zašeptal mu John do úst. 
Pak se stáhl a znepokojeně se na něj zadíval.
"Možná bychom to neměli dělat. Nechci toho využít."
Caleb sevřel Johnovo sako a přitáhl si ho blíž. 
"To neříkej," zalapal po dechu.
Nepřežil by to, kdyby ho John teď odmítl, ne po Melaniině odmítnutí. Byl na kusy a stěží se držel pohromadě, jediný špatný dotek by ho úplně rozbil. 
"Chtěl jsem tě od první chvíle, kdy jsem tě viděl. “
Známý, sexy úsměv zkřivil Johnova ústa. 
"Ten pocit je vzájemný. Ale můžu počkat. Možná-"
„Ne.“ Caleb ho zoufale políbil a doufal, že jeho potřebu zprostředkuje polibkem. 
"Prosím," vydechl, když se znovu odtrhli, "ukaž mi, že jsem pořád člověk."
Johnovy ruce se přesunuly nahoru, aby sevřely jeho tvář, drsné mozoly proti strništi na Calebově bradě. 
"Jsi," řekl, bez sebemenších stop nejistoty.
Znovu Caleba políbil, hluboce, tvrdě a náruživě. Caleb zasténal, vypnul se proti němu, podvolil se a nechal ho udělat, co chtěl. Calebovo srdce tlouklo jako zběsilé a jeho penis se tlačil na zip kalhot.
"Potřebuju tě," zašeptal, "chci tě v sobě."
"Cokoli. Cokoli co potřebuješ."